Rubrika: Autismus

Jsem Soňa. Mám svůj uzavřený a neproniknutelný svět fantazie, kde můžu neustále snít své touhy ideální společnosti plnou her a zábavy. Je to jako sen, ze kterého se nikdy neprobudím. Sen, který mi dává smysl života. Pozoruji planetu Zemi, pohyb, světlo, barvy a nekonečný chaos. Beru si z ní, co se mi líbí a svou fantazií si vše upravím do podoby malé planetky, na které je ticho přerušované jen příjemným šumem vánku a všechny potřebné věci jsou vždy na stejném místě. Z této planetky je vidět na planetu Zemi a na vše, co se na ní děje. Ze Země není na mou planetku vidět. Je velmi malá a neustále zahalená závojem mé fantazie.

Malý princ si sedl na kámen, pohlédl k obloze a pravil:
„Tak si říkám, jestli hvězdy září proto, aby každý mohl jednoho dne najít tu svou. Podívej se na mou planetu. Je právě nad námi… Ale jak daleko!“
„Je krásná,“ řekl had. „Proč jsi sem přišel?“
„Mám trampoty s jednou květinou,“ odpověděl malý princ.
„Tak?“ řekl had. Odmlčeli se.
„Kde jsou lidé?“ zeptal se zase malý princ. „V poušti je každý trochu osamělý…“
„Osamělí jsme i mezi lidmi,“ namítl had.

Znám ještě několik jiných človíčků, kteří mají také svou vlastní planetku. Jejich planetky ale nejsou jako má planetka. Jsou jiné. Jsou blízko mé planetky, takže občas mohu zahlédnout, co se na nich nachází. Nějak cítím, že tito človíčkové jsou mi blízcí, ale na svou planetku je nepustím. Jsou hluční a neklidní.

Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
„Ochoč si mě, prosím!“ řekla.
„Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“
„Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. „ Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!“
„Co mám dělat?“ zeptal se malý princ.
„Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž …“

Hodně moc človíčků nemá svou vlastní malou planetku jen pro sebe, takže se musí dělit o planetu Zemi. Když si potřebné věci uloží na jedno místo, jiní človíčkové je dají zase jinam a další zase jinam. To nemám ráda. Mám ráda stejné věci na stejném místě. Planeta Země se neustále mění, Věci, barvy a zvuky se neustále střídají, človíčkové někam odcházejí a zase odněkud přicházejí. To nemám ráda, na mé planetce mají věci svá stálá místa. Človíčkové to ví a chtějí, abych planetu Zemi měla raději než svoji planetku. Jenže to nemůžu, moji planetku  nesmím opustit.

„Znám planetu, kde žije jeden moc červený pán. Nikdy nepřivoněl ke květině, nikdy se nepodíval na hvězdu. Nikdy neměl nikoho rád. Nikdy nic nedělal, jen počítal. A celý den opakuje jako ty: >>Já jsem vážný člověk! Já jsem vážný člověk!<< – A nafukuje se pýchou. Ale není to člověk, to je pýchavka!“
„Cože to je?“
„Pýchavka!“
Malý princ byl teď hněvem celý bledý.
„Už miliony let si květiny tvoří trny: A beránci je přesto po milióny let okusují. A to není vážná věc, snažíme-li se pochopit, proč se květiny tolik namáhají, aby měly trny, když ty trny na nic nejsou? Copak boj beránků a květin není důležitý? Není to vážnější a důležitější než počítání toho tlustého červeného pána? A co když já znám květinu, jedinou na světě, protože neroste nikde jinde než na mé planetě? A co když mi tu květinu nějaký beránek rázem zničí, jen tak, jednou zrána, a ani si neuvědomí, co dělá? To že není důležité?“
Zarděl se a po chvíli pokračoval:
„Má-li někdo rád květinu, jedinou toho druhu na miliónech a miliónech hvězd, stačí mu, aby byl šťasten, když se na ty hvězdy dívá. Řekne si: >>Tam někde je má květina …<< Ale sežere-li beránek květinu, bude to, jako by najednou všechny hvězdy pohasly! A to že není důležité!“

Ráno se probudím a přecházím na své planetce na místo, odkud je vidět na planetu Zemi. Pokud je něco zajímavého na planetě Zemi, mohu ji navštívit, ale zase se ráda rychle vracím na svou planetku. Človíčkové na planetě Země to ví a pokaždé mi nachystají tabuli s obrázky, kde vidím, co se na Zemi stane od rána až do večera, kdy jdu spát. Někdy si to človíčkové rozmyslí a dělají jiné věci, než je vidět na tabuli. To se pak i zlobím. Nesnáším neočekávané změny.

„Jedině děti vědí, co hledají,“ pravil malý princ. „Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka začne být pro ně hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou…“

Človíčkové v mé blízkosti velmi chtějí  poznat mou planetku srdcem, hlasem, pocity … Jejich touha mi dává smysl se občas vydat na planetu Zemi, na chvíli opustit mou planetku, mou květinu.

„Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“
„Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„A pro ten čas, který si své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“
„A pro ten čas, který jsem své růži věnoval, je ta má růže tak důležitá,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
„Lidé zapomněli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži …“
„Jsem zodpovědný za svou růži …,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.

Jak tak rostu, roste se mnou i má planetka. Začíná se trochu podobat i Zemi, ale opravdu jen trošičku. Dva moji nejbližší človíčkové dokonce mají na mé planetce každý svou květinu, kterou zalévám a chráním před průvanem …

Poněvadž malý princ usínal, vzal jsem ho do náruče a vydal jsem se znovu na cestu. Byl jsem dojat. Měl jsem pocit, jako bych nesl křehký poklad. Zdálo se mi dokonce, že není na zemi nic křehčího. Ve svitu měsíce jsem pozoroval to bledé čelo, zavřené oči, kadeře chvějící se ve větru a říkal jsem si: „Co zde vidím, je jen skořápka. To nejdůležitější je neviditelné.“
A poněvadž se jeho pootevřené rty slabě usmívaly, řekl jsem si také: „Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí …“ A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa zhasne …

(Úryvky z knihy Antoina de Saint Exupéryho » Malý princ)

Jako matka dítěte s autismem trochu zrekapituluji svůj život v souvislosti s autismem. Po oznámení diagnózy své (dnes 20-ti leté) dcery jsem se začala pídit po knihách o autismu. To mi pomohlo lépe pochopit, co tohle postižení obnáší. Absolvovala jsem taky několik přednášek na toto téma v Praze. Řekla bych, že teorie jsem se nasytila. Pochopila jsem, že dítě s autismem nelze vychovávat podle běžných výchovných zásad. Všimla jsem si, že má dcera nechápala princip trestu. Jistě, je tu také princip odměn, ten funguje. Dcerka taky dlouho nechápala smysl slov ano-ne. Když se na to dívám trochu s nadhledem, mám dojem, jako by vůbec nechápala dualitu našeho života. Jako by přišla z jiné planety, kde neexistuje dobro a zlo vedle sebe. Jako by automaticky přijímala jen pro ni dobré věci, jako by nechtěla rozumět slovu „ne“. Nesnášela příkazy a nechtěla se podřízovat druhým. Někdy se to jeví jako jednostranná láska. Jako by byla automatickým příjemcem lásky druhých a neměla potřebuu svou lásku darovat svému okolí.
Myslím si, že největší stres jsem prožívala v období, kdy jsem chtěla, aby se má dcerka přizpůsobila našemu chápání světa, našemu školskému systému, výchově, kterou jsme prošli my sami. Ale tím se vztah mezi námi jenom zhoršoval. Nejde to. Situace se začala zlepšovat, když jsem ji přestala nutit a začala s ústupky. Bylo potřebné přijmout ji takovou jaká je a nesnažit se to za každou cenu změnit.
Ano, dá se to pojmenovat rezignací. V širších souvislostech je to rezignace na všeobecně uznávaná pravidla naší společnosti.
Jestli se nevymstí skutečnost, že dětem s autismem v podstatě ustupujeme? Mám zkušenost, že nevymstí, že se to vyplatí. A kam až má cenu zajít, aby si člověk sám totálně nezničil nervy? Nepřijímat problémy osobně. Dát najevo dítěti, že ho mám rád a říct, že mi třeba toto chování vadí natolik, že mu nebudu moci věnovat pozornost. Abych si neničil zdraví, raději se od něho vzdálím. Až mě vztek přejde, vrátím se, projevím lítost a v nejlepším případě odpuštění…

Hana Macháčková, Nový Jičín

O autismu, autistech a jejich sociálním okolí

Poruchy autistického spektra, neboli autismus, je vývojovou vadou, projevující se poruchami sociálních vztahů, interakce a komunikace. Postižený se proto projevuje jako extrémně osamělá, sociálně izolovaná osoba. Autismus je často doprovázen stereotypním chováním a nefunkčními rituály, jejichž narušení je těžce snášeno. Přidruženy jsou často echolálie (též echomatismus, patologické napodobování řeči, gesce a jiných projevů druhé osoby, Hartl, Hartlová, 2000), opakování frází, nesprávné používání zájmen, různé fóbie, nebo (auto)agresivita. Chybějící vytváření sociálně-emočního pouta, celková odtažitost (nevytvoření komunikační vzájemnosti) a chybějící empatie mohou významně ovlivnit také reakce interagujícího okolí (Hanuš, 2000: 290; Průcha, Walterová, Mareš, 1998; Hartl, Hartlová, 2000).

Na území České republiky žije (podle českých a zahraničních odhadů) s poruchou autistického spektra 15 až 30 tisíc osob* (Thorová, 2002; Vyčichlo, 2003; Votrubová, 2004). Pro své výrazné sociální aspekty se ovšem autismus netýká pouze těch, kteří jsou jím sami postiženi, ale také jejich bezprostředního sociálního okolí. Právě proto, že autismus svými projevy výrazně ovlivňuje interakce a komunikaci, může se toto postižení stát pro sociologii velmi zajímavým. (dle Gilarová, 2004)

O autistech a o správném zacházení s nimi toho bylo již mnoho nápsáno. O rodičích a rodinách autistických dětí toho ovšem moc nevíme a v dostupné literatuře každopádně chybí také pohled na tuto problematiku přímo ze strany rodičů. (viz Gilarová, 2004: 4) Tento motiv jsem se pokusila rozvíjet již ve své bakalářské práci „Být rodičem autisty“, kde jsem se věnovala především utváření určité „jinakosti“ v identitě rodičů autistů (Gilarová, 2004). Nyní bych se ráda zaměřila na stejný výchozí materiál (kvalitativní hloubkové rozhovory provedené anonymně ve čtyřech různých rodinách) a prozkoumala ho z pohledu genderu, socializace a genderových stereotypů. Rozhovory určené původně pro mou bakalářskou práci považuji pro tento účel za velmi vhodné, protože jsou v nich zahrnuta jak vyprávění žen-matek, tak i mužů-otců, a v jednom případě i obou manželů. Mezi dětmi se ve vhodném rozložení vyskytují chlapci i děvčata, přičemž poměr chlapců a děvčat z řad autistů také odpovídá normálnímu rozložení postižení (autismus postihuje podle lékařských zjištění z větší části chlapce). Popis výběru vypravěčů i postup prováděné analýzy odpovídá postupům použitým v mé bakalářské práci. (Gilarová, 2004: 4–7)

Ranná socializace dětí a pozměňování role rodičů

V případě rodin, kde se vyskytuje autistické dítě, probíhá ranná socializace dětí a předávání genderových stereotypů způsobem nikterak odlišným od většinové společnosti. (viz Renzetti, Curran, 2003: 93 – 123) Je tomu tak proto, že ke zjištění zdravotních nesrovnalostí a k podezření na nějaké postižení dochází u takového dítěte většinou ve věku kolem tří nebo čtyř let, k upřesňování diagnózy a připsání autismu může mnohdy dojít ještě o několik let později. To je doba, kdy již velké změny v základním genderovém rozlišování u dětí rodiče nečiní, navíc bychom pozorování tohoto jevu a jeho závislosti na autismu, museli prokazovat na jiném typu dat, než která máme momentálně k dispozici.

Zajímavější pro nás ale nyní budou (z pohledu genderu) role otců a matek při výchově takto postižených dětí. Autisté totiž vyžadují zvýšenou a specifickou péči, jejíž správné postupy a metody zatím nejsou vědou podepřeny a úplně ujasněny. To je dle mého názoru velký důvod pro to se domnívat, že rodičovství s autistickým dítětem je obtížnější než rodičovství „běžné“.

Specifika rodičovství s autisty

V čem konkrétně se rodičovská péče o autistu odlišuje od „běžného“ rodičovství? Mnoho příkladů odlišnosti ilustruji v práci „Být rodičem autisty“ (Gilarová, 2004). Na úvod můžeme konstatovat, že rodiče autistů sami vnímají své rodičovství jako obtížnější a složitější. Rodiče se musí s autismem svého dítěte seznamovat (pátrat po informacích), pochopit jej, a naučit se s ním zacházet, což není snadný úkol ani za asistence odborníků (kurzů a konzultací), ani s pomocí všelijakých příruček, protože každý autista a projevy jeho postižení jsou naprosto jedinečné. Rodiče se musí svému dítěti abnormálně věnovat, pátrat po vhodných a účinných speciálních metodách jeho výuky a výchovy, a mnohem aktivněji jej učit zvládat základní praktické a i ty nejjednodušší sociální dovednosti. Výrazné změny zasahují také do celého rodinného režimu. Na spolupráci rodiny v této obtížné životní situaci se musí podílet všichni její členové. Autista navíc nebývá v dospělosti schopen samostatného života, takže se jeho rodiče připravují také na to, že se o něj budou starat déle než prvních 18 nebo 20 let jeho života. Nejen nejasná představa o vzdálené budoucnosti je stresujícím faktorem, také krátkodobá budoucnost autisty je nejistá. Několik vypravěčů v mém výzkumu vyjádřilo velké obavy nad tím, co se stane, až jejich dítě dokončí například základní povinnou školní docházku. Psychická zátěž doléhá na rodiče také z řady dalších situací a problémů, spojených s autismem jejich dítěte. (Gilarová, 2004: 16, 17) Jak konkrétně se tato specifika projevují v pozměnění jednotlivých rolí v rodině – v roli otců, matek, případně sourozenců autistů, na to se podíváme v následujících odstavcích.

Přizpůsobená role otce

Výchovu dítěte tvoří v našich podmínkách ideálně otec spolu s matkou. V praxi se však velmi často setkáváme s tím, že otec se více pohybuje „mimo“ rodinu a tráví svůj čas hmotným zabezpečením domácnosti a dále svými vlastními zájmy a koníčky. Péče o domácnost a výchova dětí leží z větší části na ženě – matce. Je-li tento „rodinný model“ narušen zjištěním a diagnostikováním autismu u dítěte, dochází, zdá se, ke změně.

Bedřich**: „A tak člověk najednou tak trošku se do toho už vžije… a tak začne tomu tak pomaličku přizpůsobovat ten chod té rodiny jo. Protože… jednak to vyžaduje, aby to dítě mělo ňák strukturované ty, ten svůj denní rozvrh, takže, naučit se prostě to dítě vychovávat tak úplně jinak, než jsou ty zásady toho, té běžné výchovy běžného dítěte…“

V případě rodičů, se kterými jsem hovořila, to pro otce znamená větší zapojení do rodinného života, do péče o děti, otcové často aktivně vyhledávají odborné informace k problematice autismu i zkušenosti ostatních rodičů, a pomáhají zajišťovat specifické potřeby dítěte. Efektem často bývá stmelení rodiny a lepší spolupráce uvnitř ní.

Stanislav: Je to opravdu o výdrži, o intenzivní píli, práci, souhře celé rodiny jo. Nejde to bez toho.
Agáta: …možná fungujeme LÉPE ještě ((jako rodina)), než kdyby jsme měli běžné děti.
Bedřich: Ono je to všecko taková věc, že ta rodina potom funguje tak hodně jako v tom obsazení jako rodiče plus děti. Jako, jako to pouto je tam potom strašně silné. (…) Je fakt pravda, že ono to tak trošičku člověka více vtáhne do toho být rodičem. Jo? Jako určitě, určitě. Asi to ňák tak působí.“

Od otců (oproti „běžnému otcovství“) to určitě vyžaduje určité oběti a velké přizpůsobení.

Bedřich: „Prostě ten čas je ňák tak (…) no prostě že mám rozvrh ((úsměv)) jo, že mám doma prostě tak trošku jakoby vojnu, jo? ((úsměv)) Takže to jako není, jako není to jednoduché… Je to i izolace taková částečně časová, protože najednou už tak nejde jako se kdykoliv sebrat a jít na pivo… Vysvětlovat to kolegům, že prostě… no prostě že mám rozvrh ((úsměv)) jo, že mám doma prostě tak trošku jakoby vojnu ((úsměv)).“

Může se samozřejmě také stát, že právě z těchto a jiných závažných důvodu muž rodinu v počáteční krizové situaci opustí a výchova zůstane úplně a pouze na matce. Někteří otcové se zase se změněnou situací mohou vyrovnávat obtížněji než žena.

Renáta: „A manžel ((bývalý)) ten… se s dětma stýká tak pětkrát ročně, takže jako tam vůbec se ňák nedá počítat ňáká pomoc.“
Agáta: „Jako manžel, tam trošičku cítím, že se hůř smiřuje jakoby s tou situací…“

Jak je model „běžné“ výchovy v rodině, který jsem zmínila v úvodu zakořeněn i v rodinách s autisty je krásně vidět na následujícím příkladu. Žena prostě počítá se svou genderově přisouzenou rolí a ani ji nemusí napadnout, že by mohla otce dítěte do jeho výchovy zapojit.

Agáta: „To bylo taky, že já jsem si po letech taky uvědomila, že jsem furt to řešila ňák sama za sebe a. Ale vždyť my jsme dva! Co dva? Máme babičky, dědečky jo?“

V případě výchovy autistického dítěte je však pomoc muže – otce, byť by se týkala „jen“ technického zajištění autisty a jeho „léčby“, nezbytná a žádoucí.

Přizpůsobená role matky

Z výše uvedených citací jsme se už mohli dozvědět mnohé i o roli matky při výchově autisty. Byť zůstává při výchově žena stále zřejmě dominantní osobou, i když se jedná o dítě se specifickými potřebami (nebo právě proto), není to danou samozřejmostí.

Bedřich: „Z počátku manželka se tak z toho trošku jakoby zhroutila jo a, ale trvalo to tak jako nebylo to také jako zhroucení, ale byla z toho spíš taková jako taková vyděšená, vystrašená a nevěděla co bude dál, no a já jsem se snažil ňák získávat informace o tom co to vlastně je ((autismus)) no… Takže to sní dost zamávalo no. Ale, ale jako myslím, že už je to, že už to je dobrý a že i už i tak jako součást ňák, tak prostě jako žije, žije tím. Normálně no.“

Renáta: „Ale on ((bývalý manžel)) zase naopak tvrdil že teda Robertovi nic není, a že je rozhodně naprosto v pořádku a že já vidím někde ňáké mouchy a já nevím co všechno a že, že prostě ho pořád někde tahám ((po vyšetřeních)).“

Na všech citovaných příkladech vidíme, jak rodiče autistů své rodičovství prožívají, a že spolupráce a podpora rodiny je pro udržitelnost situace skutečně nezbytná.

Poznámka k sourozencům autistů

Pokud se jedná o sourozence autistických dětí, jejich situace je určitě také poněkud odlišná. Jediná poznámka, kterou bych v této souvislosti chtěla učinit je, že sourozenci autistických dětí podléhají dvojímu porovnávání. Jsou porovnáváni se svým sourozencem podle dvou klíčových kategorií: 1) zdraví versus nemoc-autismus; a 2) genderově: chlapec versus děvče. Krásným příkladem, který nemohu necitovat, je pro obě tyto kategorizace situace v jedné rodině, kterou jsem navštívila. Myslím, že tato citace již nevyžaduje širší komentář.

Bedřich: „A ze začátku… jsme tak ňák více už se začali zajímat o to, jak ten Bohouš je a není ((autista)), takže jsme tak jako více věnovali energii jemu. No a tak Barborka tak jako samozřejmě ne, že bychom ji zanedbávali, ale tak jako jako trošku jsme ji museli dávat malinko méně jo… A teď… jako je tam ten efekt, že ona už tak asi od těch čtyřech nebo čtyřech a půl roku toho Bohouše velice dobře jako na ňho působí. Ona, ona už jakoby má tak ňák mentálně zhruba je na jeho úrovni a umí ho velice dobře tak jako vtáhnout do hry. Jo, obecně autista neumí moc dlouho vydržet u ňáké hry a ona to dokáže ta Barborka. Ona to dokáže, ona prostě, jednak má v sobě takový ňáký trošku s prominutim ženský element, takový ten, takový ten vychovávací jako a jako „Pojď“ a tak ho začne ho dirigovat jako „Pojď tady tady, budeme si hrát to. Ty budeš té a ty budeš tó a já budu tó a my budeme tadý dělat jako“ jo, a ona ho prostě, a on jí nedokáže odporovat. To je zajímavé. Nám odporuje… Takže jako, jako má velice dobrý vliv na to mít to druhé dítě jo.“

Mohli bychom v této souvislosti citovat ještě mnohé další úryvky také z rodiny „S“, která se o své dítě stará skutečně profesionálním způsobem, výchově se velmi intenzivně věnuje také otec a do „hlídání“ jsou zapojeni i starší sourozenci autisty. Domnívám se však, že pro ilustraci hlavích myšlenek této práce, jsou zmíněné ukázky dostačující.

Závěr

Cílem tohoto textu bylo ukázat na příkladu několika vybraných rodin, které se potýkají s autismem svého dítěte, jak se mění role muže-otce a ženy-matky v popsané změněné rodinné situaci. Genderové stereotypy, které souvisí s rolemi otců a matek se musí těmto změněným okolnostem přizpůsobovat, což ale má, jak jsme si na mnoha příkladech ukázali, mnohdy velmi blahodárný vliv na stmelení a lepší fungování rodiny jako celku.

Použité zdroje

• GILAROVÁ, P. (2004): Být rodičem autisty. Bakalářská práce FSV UK Praha
• HANUŠ, H. a kol. (2000): Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum.
• HARTL, P. / HARTLOVÁ, H. (2000): Psychologický slovník. Praha: Portál.
• PRŮCHA, J. / WALTEROVÁ, E. / MAREŠ, J. (1998): Pedagogický slovník. Praha: Portál.
• RENZETTI, C. M.; CURRAN, D. J. (2003): Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum
• THOROVÁ, K. (předsedkyně APLA): dopis pro sdružení RAIN MAN, září 2002
• VOTRUBOVÁ, A. (2004): Divadelním festivalem na pomoc malým autistům. Zdroj: www.novinky.cz/03/16/32.html – Novinky (květen 2004)
• VYČICHLO, P. (2003): Autismus není mentální postižení. In: Mladá Fronta Dnes 22.3.2003, B/4.

Použité rozhovory

• Rozhovor A s matkou Agátou (úplná rodina, starší děti)
• Rozhovor B s otcem Bedřichem (úplná rodina, mladší děti)
• Rozhovor R s matkou Renátou (rodina po rozvodu, starší děti)
• Rozhovor S s rodiči Sandrou a Stanislavem (větší úplná rodina, starší i mladší děti)

Poznámky

* Jelikož je v české lékařské diagnostice termín autismus teprve zaváděn, je u nás ve skutečnosti diagnostikováno pouze několik set osob, převážně dětí. Vzhledem k postupujícímu vývoji se však dá předpokládat, že také osoby nesoucí z dřívějška obecnější diagnózu budou zařazeny do kategorie „autismus“. Vzhledem k této skutečnosti, diskutuji pouze problém těch rodin – a ne jiných, jejichž nedospělé děti trpí autismem.
** Jména aktérů byla změněna.